Reforma úlová z hlediska biologického
V 60. a 70. letech minulého století vydával Československý svaz včelařů „Včelařský magazín“ (později pod názvem „O včelách a včelařích“). Bylo to velmi zajímavé čtení i pro nevčelaře – povídky a zajímavosti ze včelařského prostředí, recepty na výrobky z medu apod. Řada článků však byla i na dobré odborné úrovni a některé informace a zkušenosti z nich jsou zajímavé dnes. Hned v prvním Včelařském magazínu (1967) mne zaujal článek s názvem „Reforma úlová z hlediska biologického“, s jehož obsahem bych vás rád seznámil.
NELZE LPĚT NA ÚLECH,
KDE DNO, PLODIŠTĚ, MEDNÍK
I STROP JSOU JEDINÝM
NEDĚLITELNÝM CELKEM
Obydlí včel v našich krajích je součástí středoevropského řešení úlové otázky. Adamec (1915 a 1944) prohlásil, že úly rozdělené v plodišti do několika pater překážejí jarnímu rozvoji včelstev, do plodiště že patří celorámek. Je známo, že to byli Liška a Šáry, kteří (1871) navrhli používání
celorámku v plodišti a polorámku v medníku. Podle Škvařila (1931) je úzkovysoký stojan úlem minulosti, je nehospodárný. V roce 1947 se správně domnívá, že nelze lpět na úlech, kde dno, plodiště, medník i strop jsou jediným nedělitelným celkem. Brenner (1941) soudí, že úly s omezeným prostorem (úly zadováky) patří minulosti. Práce v nich je zdlouhavá a obtížná a včelaří se v nich podle starých zvyků už ze setrvačnosti. Těžká a svízelná byla cesta k uplatnění úlu světového formátu, úlu rozběrného s velkými rámky, přístupného shora, který, jak píše Adamec (1931), „opanoval celý svět, jen v zemích středoevropských se udržely stojany zadem přístupné“. A těchto moderních úlů shora přístupných bylo v českých krajích v roce 1946 zjištěno pouhých 6,4 % z celkového počtu všech úlů, tj. pouhých 35 tisíc.
OD VČELSTVA S MALÝM
PLODIŠTĚM NEMŮŽEME
OČEKÁVAT VELKÝ VÝNOS
Moravský včelař Václav Škvařil se zabýval úlovou otázkou z hlediska biologie včely medonosné. V letech 1920–1924 proměřoval, jako přípravu na biologické řešení úlové otázky, staré úlové špalky – kláty. Při hodnocení výsledků své práce došel k závěru, že vnitřní prostor starých
úlových špalků byl téměř stálou veličinou bez ohledu na kraj. Výsledky jeho práce a podobné práce učitele Hofera na Moravě dokazují, že staří včelaři věděli, jaký prostor včela potřebuje k svému plnému rozvoji. Na práci Škvařilově je pozoruhodné zjištění, že prostor starých špalků je shodný s prostorem, který sám zjistil jako potřebný pro rozvoj včelstva. Je to prostor, který odpovídá zákonům, podle nichž včela žila, žije a bude žít. Je známo, že Škvařil uskutečnil potřebné propočty ke stanovení rozsahu plodištního prostoru. Napočítal 79 300 buněk, z nichž pro plod se má počítat s 35 200. Před Škvařilem to byl v Praze Kolrus, který (1863) požadoval 63 000 včelích buněk pro plodištní prostor, z nichž počítal polovinu pro plod a druhou pro zásoby – med a pyl. Jiný včelař Kučera (1877), došel svými propočty k závěru, že plodištní prostor má mít 69 410 buněk a z toho má být pro plod 75 % plochy. Baumann správně (1892) vyjádřil zásadu, že od včelstva s malým plodištěm nemůžeme očekávat velký výnos. Druhá část úlu, medník, je zařízení sloužící výhradně včelaři, není tedy vlastním příslušenstvím včelího úlu, i když je jeho součástí. Proto nesmí být zařízen tak, aby rušil včelstvo.
ŠKVAŘIL: RÁMEK 39 x 24 NEMÁ
BIOLOGICKÉ OPODSTATNĚNÍ
Škvařil (1947), z jehož výzkumů úlové otázky vznikla čtvrtá úlová reforma, vycházel z názoru, že med má být ukládán do plástů, v nichž nebyl chován včelí plod. V konstrukci jeho úlu je tato zásada splněna do důsledku. V jeho úle nelze převěšovat rámky z plodiště do medníkového prostoru. Dvacet let po třetí úlové reformě, která přinesla rámek 39 x 24 cm, vystoupil Škvařil s názorem, že právě tato rámková míra nemá biologické opodstatnění, že neodpovídá potřebě včelstva. Adamec (1931) požadoval, aby nová rámková míra a celé řešení úlové otázky bylo založeno na výsledcích vědeckého průzkumu. Byl to právě Škvařil, který vědecky podložil řešení úlové otázky. Dodal propočty a uvedl i potřebné ukazatele směrodatné pro řešení celkové otázky.
Škvařilova úlová reforma záležela
v těchto zásadách:
1. úl plně rozběrný, oddělitelné dno, plodištní a medníkové truhlíky a volný úlový strop
2. do plodiště velký rámek rozměru (vnitřní světlost) 40 x 27,5 cm (tj. 42 x 30 cm vnějších, v označení na které jsme zvyklí dnes – pozn. autora)
3. do medníkových truhlíků polorámky (vnitřní světlost) 40 x 12 cm (tj. 42 x 15 cm vnější míry)
4. provoz bez převěšování plodištních rámků do medníkového prostoru
5. nepoužívat mřížku na oddělení plodiště od medníku. Pro plodištní prostor navrhnul používat devět rámků. Podle jeho výpočtů vyžaduje plodištní těleso 43 dm2, zásoby pylu 8,6 dm2, zásoby medu 27 dm2, trubčí buňky 2 dm2, přechodné buňky 6 dm2, průchody v plástech 1 dm2, vnější stěny krycích plástů 11 dm2 plástové plochy. Je to celkem 99 dm2 plástové plochy, která zaručuje plný rozvoj včelstva. Musí být základem pro konstrukci úlů.
ŠKVAŘILOVA ZÁSADA,
ŽE DO PLODIŠTĚ PATŘÍ JEN
DEVĚT RÁMKŮ, NEBYLA
DODRŽOVÁNA
Škvařilova úlová a rámková reforma skončila kompromisem, přijetím míry plodištního rámku 39 x 30 cm. Úly, které se vyráběly na novou míru 39 x 30 cm, nebyly však zhotovovány podle konstrukčních zásad Škvařilových. Některé z nich jsou přístupny shora i zadem a mají pevná dna v plodištním prostoru. Úly podle původního Škvařilova návrhu se ve větším rozsahu nevyráběly. Také jeho zásada, že do plodištního prostoru patří jen devět rámků jeho míry
nebo nově přijaté míry 39 x 30 cm, nebyla při výrobě nových druhů úlů všeobecně dodržována.
Ačkoli Škvařil vycházel z biologického hlediska, což bylo důležité, jeho návrhy všeobecně neuspokojily. Úlová problematika nebyla vyřešena. A proto ani tato čtvrtá úlová a rámková úprava nebyla poslední. Ačkoli je stav naší úlové otázky prokazatelně zlepšený, je nutno přiznat, že i nadále stáváme pod vlivem středoevropského pojetí úlové otázky.
JE NUTNÉ PŘESVĚDČIT
VČELAŘE, ABY ZAČALI
S CHOVEM V NÁSTAVKOVÝCH
ÚLECH
Je škoda, že Škvařilova úlová reforma „neprošla“, neboť je z velké části totožná s tím, co prosazuje dnešní moderní včelařství. Bránění se pokroku není jen realitou dneška, ale byla trvalou součástí včelařství nejméně v posledních 100 létech. Generace včelařů se za uplynulých téměř 60 let od Škvařilovy reformy obnovila, a přesto jsou zadem přístupné úly, dvouprostorové úly a jiné archaismy běžnou součástí včelařské praxe. V chovu včel bezesporu najdeme nejzaostalejší pracovní postupy. V žádném jiném chovu hospodářských zvířat se totiž tak úzkostlivě nelpí na zastaralých nebiologických principech, jako právě ve včelařství.
Je nutné především začínající včelaře (a je jedno jestli jim je 15 nebo 60 let) přesvědčit, aby začali s chovem v nástavkových úlech, ať už to bude Optimal, Langstroth či podobný úl.